Martina Novotná

Nástěnná malba pro Státní vědeckou knihovnu v Hradci Králové (2008)

...pro mě byla především velkým zážitkem, učením se, školou, jak se zklidnit a naslouchat sobě, protože kdesi ve mně přebývá někdo, kdo říká pravdu, vede moji ruku, která maluje a tím způsobem mluví. Já ji mohu jen uposlechnout a porozumět, což je někdy proces trvající dny a týdny. Mluví o smíření věcí nesmiřitelných: horka a chladu, oranžové a modré, citu a rozumu.

Každé ráno se mi otevírala propast rozporu,duality...Tak jsem šla na vlak,vystoupila na Slezském předměstí, dojela autobusem č.27 ke knihovně. Byla jsem napnutá jak struna, s pocitem, že je na světě všechno špatně a že já to nesrovnám. A pak to ze mě malováním začalo odcházet, odvíjela se nit modrá, žlutá, zelená a tkala barevný závoj, který mě překvapoval a bavil. Štětec následoval stopu, obrysy jemně předem naznačené, a já jsem ho v důvěře následovala. Učila jsem se nehodnotit svůj výkon, ale spíš ho plně vnímat a číst v něm pro mě tak důležité vzkazy.

Někdy jsem malovala dva dny a pak si dala pauzu, namalované jsem musela prožít. Někdy jsem malovala v kuse týden. Každá dokončená zeď byla mezník. Hnala mě zvědavost, co mě čeká za dalším rohem. Říkala jsem si: Tenhle zážitek mi zůstane, co jsem se tady naučila, je důležité. Moje předchozí životní zkušenosti se skládaly do mozaiky nových kombinací. Amazonský prales a obřady domorodců, zážitek, že každý pocit, myšlenka, píseň mají svoji barvu a tvar, jsou viditelné pro toho, kdo je vnímavý. Himálaje a modlící se mniši, buddhistické kláštery vyzdobené barevnými malbami božstev a jejich světů. Oblasti duše mapované různými náboženstvími, těsné sousedství pekla a ráje, nevyhnutelnost proměny jevů v jejich opak.

Možná jsem tehdy v létě roku 2008 někdy chodila těžká. Trávila jsem o samotě velkou část dne mezi betonovými zdmi nezabydlené knihovny, jako mniška v klauzuře,69 dní. Dýchat, jíst, spát, malovat. Zážitky souznění s oblaky a stromy, nenadálá vidění neobyčejné krásy tohoto světa, se střídaly s návaly pračlověčího hladu...meníčka U Ferdinanda, U knihomola, hlavně nezapomenout na svačinu. Krmím sebe a ještě neviditelný prázdný žaludek knihovny. Spořádala toho strašně moc.

Evoluce forem - nástěnná malba